9.Kapitola - Nová členka řádu

16. března 2007 v 11:18 | mariana |  Mariana, tajemná žena
9.Kapitola - Nová členka řádu
Dny na hradě ubíhali rychle. Marí měla spoustu práce, přesto se zde cítila dobře. Nastal konec září a s ním i první famrpálový zápas. Hrál Nebelvír proti Zmijozelu. Bylo to těsné, ale nakonec Nebelvír vyhrál 230:90. V sobotu se konala porada Fénixova řádu. Marí byla Brumbála poprosit, zda by se také nemohla přidat k řádu. Moc dobře věděla, že nemůže moc udělat, ale chtěla alespoň pomoci. Brumbál souhlasil, že si o tom promluví na poradě a dohodne se s dalšími členy. Čekání bylo nekonečné, ale vyplatilo se.
Byla poslední sobota v měsíci a Marí se chystala na řád. Na své hnědé šaty přehodila cestovní plášť, ze stolu vzala hůlku a vyrazila k Brumbálovi. "Dobrý den, pane řediteli." "Á Marí, jak se daří?" "Dobře, žáci dělají pokroky. A hlavně už si na mě zvykli." "Já vám říkal, že to zvládnete. Tak můžeme jít?" "Jistě." Vstoupila do krbu a řekla "Grimmauldovo náměstí 12!" Objevila se v kuchyni, kde byla spousta lidí. Vykročila z krbu a všechny pozdravila. Za ní se v krbu objevil Brumbál a všichni se dali do hovoru. Ještě pár lidí chybělo. "Tak jak to jde ve škole, Marí?"Zeptal se Lupin. "Dobře. Studenti jsou moc milí. Ze začátku jsme měli menší konflikty, ale ty jsme už vyřešili. Docela si myslím, že se jim ty hodiny líbí." "Myslíš si? Nejsi snad empatička?" "No, po pravdě ve škole se snažím svou schopnost úplně utlumit, aby mě nerušila. Navíc na sebe nesmím moc upozorňovat a znáš mě, co kdybych se neovládla. A jak to vypadá s vámi dvěmi?" Lupin se malinko začervenal a pousmál se. "Díky tobě skvěle. Musím ti poděkovat." "Vždyť není za co. Jen jsem vás malinko popostrčila." "Malinko?" "No, možná trošku víc…" Oba se začali smát. Když se dosyta vysmáli Marí znovu obnovila své potlačované schopnosti.
Příval pocitů byl hrozný. Tolik bolesti, strachu, úzkosti a trápení. Ale také radost, láska a štěstí. Bylo toho spoustu. Jako by se vrátila do svého starého života. S přívalem pocitů přestala vnímat své nejbližší okolí. Hlasy nahradili pocity. Remus ji bedlivě pozoroval. Její oči prozrazovali, že je mimo vnímání. Ponořila se hluboko do světa, kterému rozumí jen ona a možná ještě pár výjimečných. Stáli tak několik minut. Pak je Brumbál vyzval, aby se posadili. Remus odtrhl oči od Marí. "Brumbále, ještě budeme muset počkat. Marí je mimo sebe." "Jak to myslíš mimo sebe, Remusi?" Zeptala se Molly. "Před pár minutami jsme si povídali o jejích schopnostech a ona říkala, že je ve škole potlačuje. No a po chvíli se zahleděla na jedno místo a přestala vnímat. Vůbec nemrká a v očích má prázdný výraz, který říká, že tady není s námi." Brumbál přešel k Marí a bedlivě ji pozoroval. "S jejím stavem nic neuděláme. Sama se vrátí k sobě. Musíme čekat."
Z krbu vyšlehly zelené plameny a vystoupil Snape. "Dobrý večer." Pronesl chladně. Dolehlo k němu jen pár vlažných pozdravů. Všichni pozorovali Marí. Nehla se už několik minut. "Co se děje?" Zeptal se Severus. "To Marí…už pár minut je mimo sebe. Vůbec nás nevnímá."Odpověděl rychle Remus.
Po pár minutách nekonečných minutách nastala změna. Marí se ani nehla, ale po její tváři najednou začala stékat slza. Pomalu kanula po její tváři až k bradě, odkud skápla na podlahu. První slzu následovala další a další. "Proboha Brumbále, ona pláče!" Vykřikla najednou Molly. Několik lidí k ní najednou přistoupilo. Na jejím stavu se nic nezměnilo, jen začala plakat. Po pár vteřinách najednou zavřela oči a spustila usilovný pláč. Měla pocit, že jí pukne srdce. Za těch pár týdnů si odvykla na všechen ten příval emocí. Bylo to k zbláznění. Vědomí se jí vrátilo zpět do těla a ona si začala uvědomovat své okolí. Cítila, strach a starost o ni. "Omlouvám se." Zašeptala do ticha. "Ale za co, drahoušku?" Odpověděla Molly. "Nechtěla jsem vás tak vystrašit. A sebe také ne." Otevřela oči a pohnula se. Otřela si slzy a zhluboka se nadechla. "Nikdy mě nenapadlo, že se tohle může stát." "Marí co se stalo? Povídali jsme si a ty jsi najednou byla duchem mimo." "Já…po několik týdnů jsem blokovala své schopnosti. No a tady jsem jim dala opět volný průběh. To co jsem cítila…ten strach…bolest. Nedokázala to vyvážit ani radost…láska…a štěstí. Bylo to …strašné." Opět se otřásla.
Byla strašně bledá a vystrašená. V tuto chvíli potřebovala něčí náruč. Potřebovala obejmout a utěšit. Od koho však? Byla sama. Jako by její myšlenky vyšli na povrch. "Marí, víš, že se na nás můžeš spolehnout. Za kýmkoli můžeš kdykoli přijít a svěřit se." Byl to Charlie. Jako by se jí koukal do srdce. Marí si povzdychla a Charlie rozpřáhl ruce. "Pojď sem." Marí mu vpadla do náruče a dala se do usilovného pláče. To objetí ji ulehčilo a začla vyprávět. "Ty emoce, nedali se vydržet. I když jsem na ně zvyklá. No a pak najednou jsem se dostala k Voldemortovi a jeho smrtijedům. Oni..zrovna někoho mučili." Vzlykla a pokračovala. "Já byla zrovna v mysli té oběti, když ji mučili. Ta strašná bolest z různých kleteb, posměch, ale nejhorší byla ta bezmoc. On věděl, že umře, že s tím nic nenadělá. A pak ho zabili. Slyšela jsem jen svist smrti a v tu chvíli padl mrtvý k zemi. Já, ještě nikdy necítila pocity umírajícího člověka. Bylo to strašné!"
Když se Marí uklidnila, usadili se u stolu a začala porada. V jejím průběhu přijal Brumbál Marí mezi členy. Jak se na to těšila, tak z toho neměla ani tak velkou radost po tom se jí dnes stalo.
Porada skončila a všichni se začali rozcházet, Marí i Brumbál už se přemístili. Do krbu vstupoval Severus, když ho zarazil Remus. "Počkej, chci tě o něco poprosit." Snape překvapeně zdvihl obočí. "Copak?" Optal se ledově. "Máš ji na očích. Dohlédni na ni prosím. Je sama, nikomu se nesvěřuje. Já..bojím se o ni. Viděl jsi ten dnešek. Co když se to bude opakovat." "Nemusíš se bát. V Bradavicích je v bezpečí. Dám na ni pozor." "Vím, že se nesnášíme. Přesto…děkuji." Severus kývl a přemístil se do Bradavic.
Objevil se v krbu v ředitelně. Brumbál zrovna nervózně přecházel po pracovně. "Děje se něco?" Zeptal se Snape. Chvíli bylo ticho až odpověděl. "Dělá mi starost Marí. Ten dnešek…Bylo to něco neobvyklého. Musela cítit spoustu mučení a smrti, tak proč jí tohle tak vyděsilo? Chtěl jsem si s ní o tom promluvit, ale jen co se sem přemístila zmizela krbem k sobě." "Tak proč za ní nejdete a nezeptáte se jí?" "Kdyby to bylo tak snadné Severusi. Tak zde tak nepřešlapuji. Jistě, že jsem šel za ní, ale v kabinetu nebyla. Někam zmizela. Bradavický hrad je velký. A prohledávat ho? Zbytečná práce. Počkám až se ukáže a bude chtít s někým mluvit."
Marí stála na astronomické věži a zhluboka dýchala čerstvý vzduch. Proč se to stalo? Nikdy jsem takhle nereagovala. Něco se změnilo. Pak si vybavila mladého muže. Zarážela ji jedna myšlenka. Proč mi je líto smrtijeda? Vždy je brala jako vraždící bestie, bez srdce. Co jí přimělo změnit názor? Znala odpověď. Znala to jméno, které ji tak mění aniž by to tušilo.
Potřebovala se zbavit tíživých myšlenek. Potřebovala si vyčistit hlavu. V tom jí vždy pomáhala příroda. Sešla z věže dolů do vstupní síně a vydala se na školní pozemky směrem do zapovězeného lesa. Pomalu šla hloub a hloub. Tma byla čím dál neprostupnější, až by si neviděla na nos. Jí to však nevadilo. Ve tmě viděla vždy dobře. Možná to dělalo to, že byla zvěromág. Prodírala se dál, až se dostala k potoku. Posadila se na nejbližší kámen a poslouchala les. Cítila zvířata, stromy a květiny. Myslí jim naznačila, že není nepřítel. Najednou se cítila volně. Nebyl kolem ní nikdo, kdo by jí chtěl ublížit.
Bylo asi šest ráno, když se vracela do hradu. Byla neděle, takže bylo jasné, že si všichni přispí a nikdo ji neuvidí. V tom se však mýlila. Když došla ke svému kabinetu, zrovna z něj vycházel Severus. Střetli se pohledy a ona na něm jasně poznala, že je rozčilený, "Kde jsi u Merlina byla!"Vyjel na ni. Nedala se však zastrašit. Lehce pokynula rukou, aby šel za ní do kabinetu. Usadila se do křesla a počkala až si také sedne. "Tak odpovíš mi už?" Vztekle pronesl. "Proč tě zajímá kde jsem byla?" "Proč? Ty se mě ještě ptáš po tom včerejšku? Všichni o tebe mají strach! Remus se dokonce ponížil k tomu, aby mě poprosil, abych na tebe dal pozor. Než jsem však přišel, byla jsi pryč a Brumbál nervózně stepoval po ředitelně! Celou noc jsem seděl v tomhle křesle a čekal, až se vrátíš! Takže mi laskavě odpověz: Kde jsi k sakru byla!" Marí na něj vyděšeně koukala. Ne proto, že na ni křičel, ale že měl o ní strach. Opravdu se oni bál. Jeho slova jí zasáhla. Nedokázala si představit, že se ještě nejde někdo, kdo by se o ní bál. Obzvlášť on. "Omlouvám se." Zašeptala do hrobového ticha. "Já…potřebovala být sama. Daleko od lidí." "Tak kde jsi byla? Prohledal jsem spoustu míst a nikde jsem tě nenašel." Řekl už daleko klidnějším tónem. Chvíli se zdráhala, ale věděla, že to nemá cenu. "V zapovězeném lese." "KDE???"Vykřikl Severus a postavil se. Zuřivě přecházel po místnosti a brblal si pod vousy. Marí ho pozorovala a nevěděla co si má myslet. Po dlouhé chvíli se do ní pustil. "Proč jsi tam šla? Sama a v noci? Vždyť tě mohlo cokoli napadnout a zabít. Vždyť by ti tam nikdo nepřišel na pomoc!" "Severusy Snape, jsem dospělá! Můžu si dělat, co chci a chodit kam chci! Nepotřebuju k tomu tvé dovolení! Potřebovala jsem být sama bez lidských emocí a to tady nejde. Navíc v lese mi nehrozí žádné nebezpečí. A jestli teď dovolíš, ráda bych se šla okoupat a zalést do postele. Jsem dost unavená!" Její proslov zapůsobil. Chvíli si koukali do očí. "Promiň, nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Měl jsem jen obavy…Než půjdeš spát máme zajít za Brumbálem." "Jistě. Rychle se okoupu a hned půjdu." "Počkám tě tady, pokud ti to nevadí." "Jistě. Pospíším si."
Vběhla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Rychle se okoupala a oblékla do čistého. Vyšla z ložnice s rozpuštěnými vlasy. Severus se na ni opět díval tím zvláštním pohledem o kterém nevěděla, co si myslet. Ze stolu vytáhla gumičku a vlasy si stáhla. "Můžeme jít." "Až po tobě." Postupně se krbem přemístili do ředitelny. "Dobré ráno pane řediteli, chtěl jste s námi mluvit?"Zeptala se. "Marí, konečně. Dělali jsme si o Vás starosti po tom včerejšku. Navíc jsme Vás potom nemohli nikde najít.Tohle už nám nedělejte." "Za to se omlouvám. Severus mi dal už jasně najevo jak jste se o mě báli. Přesto, potřebovala jsem být sama. V budoucnu musíte počítat s tím, že se to bude stávat." Mrkla na Brumbála, který ji to oplatil a nepatrně se usmál. "Dobrá, budeme muset vymyslet nějaká způsob, jak by jste nám dala vědět, kde Vás příště najdeme. Ale to necháme na jindy. Myslím, že jsme všichni unavení." Tím je propustil ze své kanceláře. Sjeli po točitém schodišti a vydali se dolů. Na schodech si popřáli dobrou noc a každý vyrazil svým směrem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | E-mail | Web | 16. března 2007 v 13:40 | Reagovat

nádherná kapitolka...=)

2 pasu-Hanka pasu-Hanka | Web | 16. března 2007 v 15:35 | Reagovat

paráda. Vypadá to velmi zajímavě

3 Giner Giner | Web | 16. března 2007 v 16:14 | Reagovat

Super:-)

4 katie katie | 16. března 2007 v 17:53 | Reagovat

super bomba nádhera jen tak dál

5 Elvíra Elvíra | E-mail | Web | 17. března 2007 v 21:33 | Reagovat

Nádhera, prostě nemám slov!:)))

6 Santana Santana | Web | 20. března 2009 v 12:32 | Reagovat

parádní kapitolka--prostě bomba :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.