13. Kapitola – Rozhovor

7. září 2010 v 9:50 | Mariana |  Polo...ehm co?
13. Kapitola - Rozhovor

Ahojky,
zdravím všechny. Omlouvám se, že jsem se takovou dobu neozvala, ale nějak nebyla chuť psát. Pořád si zvykám na nový systém v počítači a ještě pořád to není ono. Navíc jsem teď zase musela začít řešit školu a zápis letošních předmětů. Znáte to no.
Všem děkuju za poslední komentáře a hlavně Nevermore za takovou chválu, která každého autora doslova dostane do nebe :-)  Tahle kapitola je taková hodně oddechová, ale ta příští bude mnohem lepší a hlavně doufám zábavnější. Takže komentujte :-)
Mariana



13. Kapitola - Rozhovor
"Bells, miláčku." Někdo mě pohladil po tváři a přinutil mě pomalu se probudit.
"Tati?" Zašeptala jsem zmateně, když jsem uviděla vedle sebe sedět Charlieho.
"Kde to jsem?" Zeptala jsem se, i když jsem to tušila.
"U Cullenů Bello. Včera ses šla projít a někde ses zranila. Našli tě na lesní cestě, asi ses chtěla někam dostat pro pomoc." Promnula jsem si spánky. Říct pravdu nebo lhát??
"Já…mobil jsem někde ztratila. Byla to nehoda, tati." Lehce se uchichtl.
"Myslel jsem, že už ses té své nešikovnosti zbavila." Prohodil pobaveně. Lehce jsem zrůžověla.
"Skoro. Už nezakopávám o vlastní nohy ani o neexistující předměty, ale když se něco semele, tak to stojí za to." Oba jsme se společně zasmáli.
Opatrně jsem se zvedla, ale bylo to dobré. Nic moc bolestivého. Trochu mi cukalo v noze, ale nic výrazného. Zažila jsem horší.
" V pořádku?" Ozval se Carlisle.
Otočila jsem se na něj a všimla si celé rodiny, která mě pozorovala. Byl tu táta, a i když jsem věděla, že proti nim by šanci neměl, cítila jsem se mnohem líp. Nepatrně jsem se pousmála a jen přikývla.
"Jsem v pořádku."
"Ta noha dost krvácela. Měla bys ji teď šetřit a nejlépe na ni nenašlapovat. Do konce týdne žádná škola. Budeš odpočívat doma. A ke konci týdne se stav na kontrolu." Uděloval mi rady, jako správný lékař a já jen přikyvovala. Bývala jsem zraněná co chvíli, takže mě to nijak nepřekvapovalo.
"Děkuju."
"Nemáš zač." Odvětil a pousmál se na mě.
Charlie mi pomohl do auta a vyjel se mnou domů. Otočila jsem se a dívala se na jejich dům. Stáli na verandě a pozorovali mě. Tehdy mě napadlo, že nebudou tak špatní. Vlastně…líbili se mi.
Doma mi taťka pomohl do postele a donesl mi snídani. Byla jsem hladová. Zavolal do školy a na zbytek týdne mě omluvil. Dokonce přemýšlel, že by si vzal volno, abych nebyla doma sama, ale nakonec jsem ho přemluvila, aby šel. Potřebovala jsem být sama a popřemýšlet o spoustě věcí.
Teprve teď, v klidu a bezpečí, jsem začala rozebírat vše, co se za poslední půl roku stalo. Všechna setkání s upíry, jejich chování, Culenovi, vlkodlaci atd. Bylo to zvláštní…tolik mystiky kolem mě snad nikdy nebylo.
Celé dopoledne jsem byla v posteli a jen koukala do blba. Hlavou se mi míhaly různé myšlenky. Probrala jsem až když mi hlasitě zakručelo v žaludku.
Měla bych si jít udělat něco k obědu.
Velice pomalu jsem se vydala ke schodišti směrem dolů. Poskakovala jsem se jedné noze, takže jsem několikrát málem spadla. Schody jsem raději neriskovala, tak jsem si sedla a po zadku pomalu slezla dolů. Musel na mě být směšný pohled.
Konečně jsem dorazila dolů. Chystala jsem se vydat do kuchyně, když jsem zvenku zaslechla auto a pak kroky k našemu domu. Onomu neznámému nebylo srdce a nasládle voněl. Ztuhla jsem na místě a naslouchala.
Ozvalo se tiché zaklepání, ale já na něj nereagovala. Teprve až hlas oné osoby mě donutil se pohnout.
"Bello! To jsem já, Esme. Nechci ti ublížit, jen jsem ti přivezla něco k obědu." Překvapeně jsem zamrkala a doskákala ke dveřím. Opatrně jsem otevřela a zadívala se na Esme. Zase ten její mateřský pohled, který jasně říkal, že by ani kuřeti neublížila.
"Ahoj Esme." Pozdravila jsem ji a usmála se.
V náručí nesla přepravku se skvěle vonícím jídlem. Pousmála se, když si všimla mého pohledu.
"Můžu dál?" Zajímala se. Jen jsem přikývla a trochu ustoupila…no spíš odskočila. S Esme jsme si sedli do kuchyně, kde jsem se pracně dostala.
"Proč se o mě tak staráš?" Zajímala jsem se, když jsem do sebe ládovala oběd.
"Proč ne?" Nechápala.
"No, jsem cizí. Nedůvěřuju vám, spíš se vám vyhýbám a jsem pořádně nevděčná. Přesto jsi mi dneska dovezla oběd, abych neumřela hlady." Esme se jen usmála.
"Bell, ty jsi velice zvláštní děvče. Prošla sis spoustu útrap a přesto jsi milá a velmi příjemná. Dokázala jsi nás všechny očarovat. Získala sis celou naši rodinu, což je velmi neobvyklé. Nikdo z nás se ti nediví, že se nás bojíš."
"Edward to řekl, že?"
"V naší rodině se jen těžko něco utají se všemi těmi schopnostmi." Usmála se na mě.
"Schopnostmi? Chceš říct, že tohle dokáže více z vás?" Vytřeštila jsem na ni oči.
"Ne Bells. Upíři po své přeměně nemusí mít žádný dar, ale jsou mnozí, kteří ho získají. Nikdy neexistují dva stejné dary zároveň. Vždy se v něčem liší. Carlisle se skvěle ovládá, díky tomu mu krev nedělá problém a on může pracovat jako lékař. Edward, jak už víš, čte myšlenky. To, že je včera četl i tobě byla opravdu výjimka. Celou dobu, co tě zná, ho strašně štvalo, že tobě, jako jediné, nemohl číst myšlenky."
"Proč ne?"
"To je právě to, co nikdo neví, Bells." Mateřsky se na mě usmála a pokračovala ve vyjmenování schopností.
" Alice ta vidí budoucnost."
"Budoucnost? To je jako věštkyně?" Vykulila jsem na ni oči.
"Tak trochu. Ale její vidění záleží na tom, jak se člověk rozhodne. Jasper, ten cítí pocity všech dookola a dokáže je ovlivňovat. Je z nás nejmladší a krev mu ještě místy dělá problém."
Přikývla jsem, protože jsem chápala, o čem mluví. Podle všeho se tahle dieta musela dlouho trénovat.
"Emmett, ten je neuvěřitelně silný. Rád se pere, sází a hlavně pořád vymýšlí nějaké žertíky. Rosalie, ta je zase…"
"Neuvěřitelně krásná." Doplnila jsem ji.
"Přesně tak."
"A ty jsi pravá matka. Z tebe mateřský cit přímo vyzařuje. Nemohla bys nikomu ublížit, ale kdyby někdo chtěl ublížit tvým dětem, budeš první, kdo dotyčnému půjde po krku jako první." Shrnula jsem její vlastnost.
"Ano." Pousmála se na mě.
"Můžu mít taky nějaký dar?" Zajímala jsem se.
"No, po pravdě Bell, nikdo z nás neví, co vlastně jsi. Nejsi ani člověk, ani upír, ani vlkodlak." Tomu jsme se musely lechce uchichtnout.
"Víš, jsi pro nás záhada a nejvíc pro Carlisla. Po pravdě, je tebou skoro posedlý. Pořád se snaží přijít na nějaké pro něj logické vysvětlení. Včera, když už ho skoro měl, jsi mu zase zamotala hlavu."
"Chudák." Hihňala jsem se vesele. Pak jsem trochu zvážněla.
"Esme, jak je možné zabít upíra?" Zeptala jsem se a viděla, jak se lehce napnula. Pochopila, proč se ptám.
"Ti ze včerejška jsou mrtví Bello. Jich už se nemusíš bát. No a zabít upíra můžeš jedině tím, že ho roztrháš na kousky a ty pak spálíš. Jinak se může hm...složit? To zní divně. Carlisle by ti to vysvětlil lépe."
"Já…měla bych vám poděkovat za včerejšek. Myslela jsem, že tam umřu a pak jste tam najednou byli vy a …" Nedokázala jsem to doříct. Zase mi z očí začaly kanout slzy při vzpomínce na včerejšek.
"Ach Bells." Esme se ke mně velice pomalu přiblížila a objala mě. Držela mě v náručí a šeptala mi utěšující slova, jako správná matka, když dítě trápí noční můry. Seděli jsme na pohovce a já byla schoulená v jejím náručí. Cítila jsem se bezpečně.
"Jak to že jste se tam včera objevili?" Zajímala jsem tiše.
"Víš, to Alice. Edward byl na nervy, že na tebe nepůsobí jeho schopnost, tak to zkoušela i Alice a neviděla vůbec nic. No a doma se tak nějak pošťuchovali a Alice se podívala do jeho budoucnosti a uviděla tě. Sice jen rozmazaně a velmi slabě, ale viděla tebe a Edwarde někde v šeru a v lese. No a pak včera když jeli do školy, viděla ty návštěvníky, že přicházejí. Chtěla tě pro jistotu varovat ve škole, ale nějak jste se míjely."
"Včera byl den blbec. Pořád jsem nestíhala, všude byla pozdě a pořád po mě někdo něco chtěl. Neměla jsem nikam chodit." Mumlala jsem si.
"No, a když pořád viděla ohledně tebe tu samou vizi, tak jsme se pro jistotu rozhodli po tobě podívat, jestli ses s nimi náhodou nesetkala. No a pak Edward uslyšel tvoje myšlenky, z čehož byl dost v šoku a zavolal nám. No a pak jsme se jich zbavili a Edward tě vzal k nám domů. No a zbytek už si pamatuješ, že?"
"Jo."
"Děkuju Esme."
"Nemáš vůbec zač."
"Ale mám a ani nevíš, za jak moc."
"Kdyby sis chtěla promluvit, jsem tu kdykoli pro tebe. Ve dne i v noci." Ujistila mě.
"Díky."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vl k Vl k | 7. září 2010 v 16:15 | Reagovat

opravdu taková oddychová kapitolka x)
nádherná x)

2 Catrina Catrina | 7. září 2010 v 17:48 | Reagovat

Vážně moc pěkný. Doufá, že tam bude víc akec.

3 kulisek kulisek | 8. září 2010 v 16:30 | Reagovat

Mooc hezká kapitolka! Jak bellu esme utěšovala :-* jééé a těším se na další! a všechno nejlepší k svátku ;-)

4 Vlčák Vlčák | 8. září 2010 v 19:15 | Reagovat

Luxus, konečně! ;-)

5 temnanooc temnanooc | E-mail | Web | 8. září 2010 v 19:49 | Reagovat

pekna kapitola tešim sa na dalšiu maš na pisanie talent

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.